Pozor - kurs horoškoly začíná! - Již se blíží datum zahájení horoškoly, proto zájemci, kteří váhají zda absolvovat školení, či ne, nerozmýšlejte se dlouho. Chcete-li se dozvědět více o naší horoškole, přejděte na stránky Horoškola
Nejlepšího lezec HO-HO! - Posílejte své letošní nejhodnotnější výstupy na Joskovu či Jiřího adresu, nebo doneste na stěnu.
Služby na stěně - Nezapomeňte si napsát nějakou tu službu - na každého vycházejí dvě!!! Rozpis služeb najdete zde.
"Jak jste si" jistě všimli, tak máme na stránkách AKCE jen samé starší článečky. A to je velká ostuda. Proto neváhejte a posílejte na tuto adresu své zážitky z vašich cest.
Jak už to tak bývá, tak i lotos jsme se rozhodli jet za lezbou do Vysokých Tater (VT).
Již od ledna jsme domlouvali termíny a stanovovali si cíle až jsme nakonec odjeli v termínu 14–17.4.2005 na chatu při Zelenom Plese. A kdo, že to vlastně odjel a s jakými cíli? No složení bylo skromné a to Jiří Vacina, Jan Dvořák a má maličkost Libor Hladík a cíle byly od začátku jasné, zdolat co nejvíce piv a mezi to šoupnout nějaké to lezeníčko. No a jak se nám to povedlo to posuďte sami.
Odjíždělo se z Pardubického nádraží a to ve středu večer něco málo před jedenáctou. Cesta vlakem probíhala přesně podle plánu, vypilo se co se mělo a pak se spalo. Do Popradu jsem dorazili asi okolo půl sedmé. Zakoupili jsme si lístek do električky a pomocí jí se přesunuli do Tatranské Lomnice, odkud jsme již museli jít po vlastních.
Jelikož je klasická cesta na Brnčálu zavřená kvůli polomu tak jsme zvolili náhradní variantu přes mezistanici Start. Odtud jsem dvě hodiny prošlapávali cestu sněhem něž jsme se dostali na naši plánovanou trasu, která byla již v pohodě. Ale alespoň jsme si za ty dvě hoďky procvičili nějaká ta cizí slova a naučili se šlapat vodu. Celkově nám cesta na Brnčálu zabrala neuvěřitelných 5,5 hodiny. Každý kdo zná Brnčálku určitě pochopí jaké to bylo pro nás překvapení, když jsme sem došli a zjistili, že jsme tu sami. Je to neskutečné, ale kromě nás a chatárky tu skutečně až do pátečního večera nikdo nebyl.
Hned po příchodu jsme začali plnit náš plán a dali se do práce, ale ta nás nakonec dostala a tak jsme se odebrali do pelíšků s tím, že ráno se uvidí.
Následují ráno tj. v pátek nás zradilo počasí, neboť nepršelo a tak jsme byli donuceni vložit první vsuvku mezi naše hlaví cíle a to jít se podívat také ven. Sbalili jsme si nějaké potřebné saky paky a vydali se do jednoho z sněhovo-ledovo-sklaního žlabu vedoucího na kopec zvaný Svišťovka. Nestihli jsme dojít ani pod nástup a spustil se deštík. Co dělat, už jsme byli venku a tak jsme si řekli, že to teda s tou Svišťovkou zkusíme. Po dolezení k ledopádu jsme zjistili, že je to spíše řeka než krásný led. Co dělat a tak jsme se do toho pustili. Kdo nelezl v ledu po kterém dolů valí voda neví jaká je to nádhera. Jenom bych si dovolil upozornit ty méně zkušené z nás jako jsem já, že není úplně od věci při takovémto lezení si na goráčové bundě také zatáhnout rukávy, ale nechci nikomu nic vnucovat.
Po vylezení ledopádu (či snad vodopádu) jsme se jali pokračovat šlapat na vrchol a to sněhovým žlabem. Na konci se k tomu přidali ještě trošku skalky, ale ty nás již nemohli zarazit a tak jsme úspěšně dosáhli vrcholu. Viditelnost sice nebyla nic moc, ale radost z vrcholu to pokazit nemohlo.
No a pak nás čekal již jenom sestup na chajdu a to po známé turistické stezce. A pro vylepšení již tak dobré nálady jsme závěr sestupu zakončili sjezdem po prdeli, tedy pardon po zadnici. Po návratu na chatu jsme se mohli opět začít věnovat našemu cíli a také jsme tak učinili, jenom z praktických důvodů jsme z pivních cílů přešli na cíle vinné a to konkrétně Rulandské šedé. No a jak přibývali lahvinky tak i cíle na další den byli náročnější a náročnější.
Naštěstí s ránem přichází nejen nový den, ale i vystřízlivění a tak i naše plány dostaly jasnější rozměr. Je jasno a to nejen na obloze ale i v našich hlavičkách a tak vyrážíme na Ušatů vežu. Kdybychom jenom dopředu věděli co nás čeká, ale nepředbíhejme událostem. Hned po pár krocích na nás čeká první překážka v podobě malého ledopádu cca 10 m vysokého, který se rozhodneme překonat v duchu všech bezpečnostních pravidel a to s lany na zádech (to aby se nám nemotaly mezi nohama).
Dále pokračujeme firnovým žlabem a pak firnovým polem pod další žlab o trošku větším sklonu. S tím jak narůstal sklon svahu se začala v našich hlavičkách objevovat i myšlenka jak asi sestoupíme. Jak tak dále neohroženě, ale zato notně ufuněně stoupáme, začíná myšlenku na sestup vytlačovat myšlenka na odpočinek. Něco ve smyslu, že by jako nebylo špatné si dát jedno či dvě pivka a nějakej ten stejček. Bohužel se nám nepodařilo v Meděné dolince nikde najít bufet a tak musíme dát zavděk malinké plošince se šutrem, kde se hostíme z vlastních zásob tj. čaj a čoko. No a jak tak sedíme v našem bufetu tak se rozhlížíme po krajině a pokoušíme se určit která z těch věžiček je ta naše ta Ušatá. Po chvilkové orientaci a vzájemné konzultaci určujeme zcela nekompromisně směr (nutno podotknout že konzultaci jsme vedli pouze jenom mezi sebou neboť mapu jsme pro jistotu nechali na chatě – to aby se jí něco nestalo) a dáváme se opět do lezení. Při lezení posledního výšvihu jsme všichni v duši doufali, že Německý žebřík nebude tak prudký a že to po něm dolů půjde v pohodě. Jaké však bylo maše překvapení, když jsme dolezli na vrchol a na druhou stranu bylo to samé, jako co jsme sem právě vylezli. Po chvilce váhání se rozhodujeme, že to přece jenom po tom žebříku dolů zkusíme třeba to dál bude lepší. A tak nám Jiřík připravil štand a že si slaníme, vždyť na co sem jinak táhneme ty zasra.. těžký lana. A jak si tak postupně slaňujeme a jistíme se a zase slaňujeme a děláme štandy, tak kde se vzala tu se vzala bouřka. Musím Vám říci, že se člověk cítí hned bezpečněji když tři visí na jednom frendu, na batozích jich bručí cepíny a teleskopy a pokouší se stáhnout zaseknutá lana. No a tak, když jsme se té bouřky již dost nabažili (podařilo se nám stáhnout ty podělaný lana) jsme pojali plán se odtud co nejrychleji odjebat a začali ho také realizovat. Jak? Tak to Vám nepovím nemusíte znát všechny naše metodické triky.
Ale ať je ten Německý žebřík, jaký chce tak jedno se mu musí nechat, ten závěr. Sice z něho trošku bolí zadek, to když trefíte šutr, ale jinak super. Ano tušíte správně poslední úsek žebříku jsme si dali po zadku. No a pak již jen návrat na chajdu, kde doplňujeme tekutiny a připravujeme se na zítřejší odchod.
Tak takhle nějak probíhal náš zájezd na Brnčálu. No a na závěr musím poděkovat klukům, že mě vzali sebou, ale hlavně že, mě zase přivezli celého zpátky. Chlapi díky moc a zas někedy příště.
Následuje přehled fotografií s popisem:
Cestou na mezistanici Start
brodění
chajda - Brnčála
cestou pod ledopád
Jirka v ledopádu
ve žlabu
pohled zpět do žlabu
vrchol Svišťovky
Kdo je kdo?
sjezd po zadnici
překonání ledopádíčku
no comment
pod Meděnou dolinou
trochu romantiky
trochu romantiky 2
bufet
traverz žlabu + náš bufet
vrchol Ušatky
Honza na vrcholu Ušatky
příprava štandu
slanění v Německém žebříku
další část Německého žebříku
další slanění
další úsek Německého žebříku
panorama
S laskavým svolením Jirky a Honzy sepsal Líba.
Lucka na Rovišti
