Psal se srpen roku 2021 a pandemie po světě prožívala druhou letní sezónu. Na štěstí nic není, tak horké, jak se zdá a my (Fanda, Michal, Bobr a já) jsme díky nedostatku zkušeností s horami odpískali naše první osobní seznámení s Kavkazem a rozhodli se vyjet opět do Italsko/Švýcarských Alp. Pozn. odpískáním je myšleno přesunutí na neurčito. Toto rozhodnutí bylo způsobené více faktory-skloubení termínu 4 osob je bohužel, již oříšek sám o sobě, a když se k tomu přidá rozdílná lezecká výkonnost jednotlivých členů výpravy a má neochota létat-přeci jen lezení jsem měl a mám spojeno s přírodou a její ochranou, a proto využívat k dopravě za svou potěchou nejméně ekologicky šetrný prostředek mi prostě nepřijde správné ( asi to bude i tím, že mě nebaví poslouchat hospodské povídání o tom, jak hrozné je, že nám tají ledovce, a že se nedá jet ani na ledy, protože nenatekly-jestli ono to spolu nebude náhodou nějak souviset), tak to asi ani jinak dopadnout nemohlo. Sice nedopadl Kavkaz, ale Alpy dopadli na 1 s hvězdičkou.
Jelikož se vše řešilo na poslední chvíli, tak jediným pevně stanoveným cílem bylo zlézt severozápadní stěnu Gran Paradisa. Výstupy na ostatní vrcholy jsme řešili za pochodu, což samozřejmě není nejoptimálnější cesta, zvláště když k tomu připočteme fakt, že 1 švýcarský megabyte stojí asi 50 Kč, ale rozhodně lepší než nic.
Fotek je přehršel, a tak je sem budu přidávat postupně a zároveň budu i přidávat text.
Tak tedy den první (22.8.). V 1 ráno nabíráme v Kadani Bobra, který zde byl na svatbě. Díky svému novému sestřihnu ihned dostává funkci pážete výpravy (z fotek dále pochopíte). Dále jedeme přes Německo, Rakousko a Švýcarsko do italské Aosty.
Před příjezdem do Itálie vyplňuje příjezdový formulář, který samozřejmě nikoho nezajímal. Zhruba po 15 hodinách přijíždíme na parkoviště Pravieux / Rifugio Chabod, kde necháváme auto a vyrážíme k chatě Refuge Frédéric Chabod.
První výškové metry pod těžkými bágly začínají být znát a dlouhá jízda autem, také na výkon moc nepřidala. Kousek pod chatou se dívám na kozorožce.
Stany rozbalujeme na nádherném rovném plácku kousek od řeky zhruba 120 výškových metrů nad chatou.
Den druhý – výstup na Gran Paradiso (4061 m.n.m.) SZ stěnou Bertoloneho cestou.
Ráno vstáváme kolem 4. Svítí hvězdy, měsíc a horské chaty sem tam rozeseté po okolních svazích. Teplota tak akorát. Ze začátku klopýtáme asi 1,5 km po cestě suťovištěm, až docházíme na ledovec, což je to místo, kde jsme se navázali.
Sem tam míjíme trhliny, ale vzhledem k času, v jaký tu jsme nic vážného. Buď máme štěstí, nebo jsou všechny trhliny krásně vidět. Cestu mezi nimi hledáme asi jen jednou. S přibývající výškou a světlem se nám ukazují Alpy ve své plné kráse.
Mont Blanc máme jako na dlani, dále jsou krásně vidět Grandes Jorasses, Dent de Geant a mnoho dalších. Kvůli focení a příznivé trhlinové situaci se odvazuji a fotím, zatímco kluci pokračují vzhůru
Po dojití kluků se dělíme do skupin. Já jdu s Michalem a Bobr s Fandou. Při výstupu k odtrhové trhlině nejprve Michal nalézá karabinu s reverzem a já, pár metrů od něho, karabinu. Dost pravděpodobně spadla někomu z výstupu nahoru. Když dolézám k odtrhovce, tak Fanda vrtá první šroub v první délce.
V rámci ušetření času chceme stěnu prostupovat souběžným postupem, kdy mezi prvolezcem a druholezcem budou vždy zavrtané dva šrouby. Klukům se to relativně daří, mě s Michalem jen občas a častěji vymotáváme 50 m lana a jistíme se ze štandů. Ke své radosti nalézám u prvního štandu zamrzlý ledolezecký cepín, který asi 5 minut vysekávám ze stěny. Doufám, že horolezecký materiál bude to jediné, co dnes ve stěně nalezneme.
Díky našemu pomalému tempu, nebo naopak rychlému tempu kluků, se mezi námi stále pomaličku zvětšuje vzdálenost. Vzdálenost mezi ´´družstvy´´ sebou kromě absence komunikace přináší i padající kusy ledu odpadající od maček a cepínů .Menší kousky ledu po uražení zhruba 60 metrové vzdálenosti ani nevidíme, ale slyšíme zvuk jak od prolétajících kulek. Přibližně ve 14:00 začíná do stěny prát Slunce, Počasí je nádherné, ale trochu se obávám tajícího firnu, v kterém se zatím leze nádherně. Zhruba v polovině stěny s Michalem odlézáme do leva ke skalám. Zde jsme v krytu před padajícími kusy ledu, a navíc to je jídelna se snad nejlepším výhledem, jaký si lze přát. Jelikož jsme už celkem utahaní a hladoví, tak si užíváme skromného obědu s úžasným výhledem do ´´sytosti´´. Během naší obědové pauzy kluci odlezli téměř k vrcholovému hřebenu.
Posledních pár délek dolézáme už úplně vyčerpaní. Vrcholový hřeben je ještě relativně prudký a exponovaný, a tak se raději jistíme. Bohužel jsme u vrcholu dost pozdě a výhledy jsou celkem skromné. Občas se roztrhají mraky a my se konečně můžeme podívat na jihovýchod. Na samotný vrchol k soše Madonny dolézám zhruba v 20:30. Z vrcholu vidím zapadat Slunce. Jsem rád, že předpoklad tající stěny od Sluníčka se nepotvrdil, ale dost se děsím sestupu za tmy.
Naštěstí je normálka na Gran Paradiso jedna z nejlehčích tras na alpskou čtyřtisícovku, což má za následek řádně vyšlapanou cestu. Kvůli většímu množství trhlin se raději opět navazujeme. Při sestupu po ledovci bohužel ztrácíme cestu a dostáváme se mezi trhliny. Vodu už nemáme a za celý den jsme snědli zhruba 3 mysli tyčky. Nakonec se dostáváme z ledovce na suťoviště. Konečně jsme pryč z nebezpečí trhlin. Cestu, ale nemáme a ani netušíme, jak se na ní dostat. Michal mě informuje o existenci tofu v jeho batohu. Zhruba po 2 minutách je existence ukončena. Je tma jak v pytli. Asi natřikrát hrajeme hru: dojdeme k támhletomu kameni, a když ani od něj neuvidíme světlo chaty, tak nouzově zabivakujeme, dokud opravdu nouzově nezabivakujeme. Pod záda rozkládáme lano a oblíkáme na sebe vše co máme. Zhruba hodinu se převaluji. Takhle spát opravdu nezvládnu. Během zhruba hodinového odpočinku vyšel měsíc v úplňku, tudíž je krásně vidět do okolí. Odcházím zhruba 3/4 km, když spatřuji světlo od chaty. Teď už jen stačí znovu najít bivak a můžeme pokračovat ke stanu. Zhruba další 2 hodiny klopýtáme cestami necestami. Během klopýtání Michal chytá mobilní signál, a tak můžeme zbytek necesty jít podle GPS. Ke stanu docházíme kolem 4. ranní. Míjíme davy turistů jdoucích k vrcholu, jejichž odpočaté čelovky nám vypalují oči. Nic co by mohlo zkazit závěr skvělého výstupu. Zalézáme do stanu a ihned usínáme. Krásný, vydatný první lezecký den.
Den 3. - sestup k autu a plánování co dál
Ráno se budíme kolem 11. do krásného polojasna. Sušíme věci ze včerejška a vykládáme zážitky ze včerejška. Odcházím se omýt do potoka. Díky svému ledovcovému původu má řeka zápornou teplotu. Lýtka po včerejším výstupu pálí, jako čert. Ono se není moc čemu divit, když jsme téměř celou cestu na vrchol strávili na předních hrotech maček. Po cestě ke stanu nacházím kostru kozorožce. Ve svahu nad naším ´´base campem´´ přechází kozorožčí stádečko. Jsou takovou milou alternativou tatranských kamzíků.
U chaty si dáváme vítězné pivo a díváme se do nádherné SZ stěny.
Cestu k autu scházíme za chvilkového deště s kroupami. Po cestě požíráme borůvky a vlochyně. Před parkovištěm jsem vypískán svištěm na hlídce. Večer slavíme Fandovy narozeniny a spřádáme plány na příští dny.
Den čtvrtý-přejezd do Cervinie a nástup do sedla mezi Carrol hütte a Lví hlavu
Itálie je v podstatě dokonalé země-má úžasnou krajinou, vysoké hory, moře, dobrou kuchyni, sopky a mnoho dalších-a tak nebyl důvod spěchat do Švýcarska. Proto ještě včera večer byl domluven návrh odjet do italské Cervinie. Odkud nastupujeme na Matterhorn.
Ikdyž je Matterhorn, tak trochu, symbol horolezeckého klišé, stejně snad každý trochu zpozorní, když se vysloví nápad na jeho zlezení. A tak to bylo i v mém případě. Už dlouho bych chtěl udělat jeho přechod (SV hrana-sestup přes Liongrat). Bohužel ani letos to nevypadá, že by došlo k realizaci. Alespoň se snad na vrchol dostaneme přes Liongratt, tedy jinou výstupovou cestou, než jakou jsem absolvoval s bráchou zhruba před 9-ti lety.
Do Cervinie se dostáváme kolem oběda. Ihned se vynegříme (terminus technicus) na parkovišti a začínáme vařit, takže nikdo nemůže mít pochyb, že nejsme Češi. Kvůli dosažení Lvího sedla pod Carell hutte je nasazeno relativně ostré tempo, které se mi ´´daří´´ docela úspěšně brzdit. Ale focení, ikdyž mizerné, zedníčka skalního (Tichodroma muraria) mi za to stojí. Pardon kluci.
Chvíli odpočíváme u chaty Oriondé Abruzzi. Od oběda už utekla docela doba a můj žaludek se ohlašuje křečemi. Jelikož nevím, jak daleko to je do nocležiště, tak radši večeřím na úkor společného výstupu.
Dosavadní výstup je beztak relativně jednoduchý a není potřeba jištění. Po cestě potkáváme partičku Čechů. Je milé, jak se dokážeme od zbytku Evropanů rychle poznat, třeba jen tím, že nemusíme všichni spát na chatách. Stoupám stále vzhůru, až se nevědomky ocitám na vrcholu Lví hlavy. Téměř se západem Slunce koukám přes hřeben směrem na jih do zermattského údolí. Pohled je úžasný, vědomí toho, že jsem úplně jinde už tak moc ne.
Dneska bych měl spát v sedle. Docházím na okraj hřebene. Přes obrovskou díru plnou mlhy se dívám na Carell hutte. Křičím do sedla a vzápětí odpovídají kluci. Jsme dost daleko od sebe, takže komunikace vázne. Kousek od sebe vidím fixní lano-kdo ví, jak staré a kam vede. K jeho použití se bez velkého rozmýšlení neodhodlávám. Popřeji klukům hodně štěstí na zítřejší výstup a odcházím hledat cestu zpět. Po chvíli bloudění s čelovkou si vyhrabávám menší plošinku cepínem, kde rozkládám karimatku a usínám.